Na sobotu 11.3.2017 hlásili v telce slušné počasí a tak jsem přijala pozvání od Vládi z Jilemnice, na malý výlet do Jablonce nad Nisou a okolí. (Původně jsem chtěla obejít dlouhou trasu našich Jarních kilometrů). Kvůli spojení a otvíracím dobám nemusím brzy vstávat a odjíždím v 6.16 hod. z Trutnova. V Martinicích přestup a marně vyhlížím Jozefínu, zklamání z toho, že nejede s námi. V Jilemnici přistupuje Vláďa a vlakem dojedeme do Jablonce nad Jizerou. Projdeme se na náměstí, počkáme na bus, popojedeme k bývalé hospodě u Kroupů v Dolní Rokytnici, kde nám hned jede přípoj do Jablonce nad Nisou. Vyhlídkový bus s oklikou přes Harrachov.

Vrkoslavice – pomníček u lesa

Po půl desáté jsme konečně v Jablonci, už to chce pohyb. Íčko otevírá v 10 hodin, maličko se projdeme po městě. Na íčku koupíme pár chybějících vizitek (kostel, Jizerskou 50 a skalní vyhlídku u Dobré Vody – přes tu půjdeme) a vyrážíme stoupáním po Kokonínské ulici ven z města. Přivítáme kousek lesa a na kraji Vrkoslavic nás upoutá nenápadný pomníček u lesa. Za vše mluví deska na něm. (Viz foto). Dojdeme do Kokonína, Vláďa si fotí pomník 1866, vrátíme se na křižovatku do Vrkoslavic. Odtud po modré, hned malá odbočka k Čertovu kameni u hřbitova. Úžasná seskupení balvanů, ale mne víc upoutá verandová chatička prosklená v zahradě pod balvany s malou sochou jak z Velikonočního ostrova. Po asi kilometru nás „vítá“ skalní rozhledna Vyhlídka u Dobré Vody. Staré fotky na tabulích NS ukazují, jak tu býval úžasný výhled na město. Vegetace okolo, ale už přece jen vyrostla, takže výhled je omezený, ale báječný. Chvíli před tím je krásně vidět na jablonecký Petřín, hotel s rozhlednou, který po několika letech, kdy po rekonstrukci fungoval, nyní opět opuštěn a nikdo neví, jak to s ním bude. V Dobré Vodě opouštíme modrou značku, nějak nenajdeme žlutou zkratku lesem, obcházíme to po silniční cyklostezce, v Dolní Dobré Vodě značku nacházíme a po ní dojdeme do Rychnova nad Nisou, cíle to naší cesty. S chutí „zavítáme“ do hospůdky U Hroznýše, dobře schované v boční ulici. Proč U Hroznýše? Vláďa tu kdysi byl a tak pamatoval onoho plaza, podle kterého se to tu jmenuje a jehož kůže je napnutá na jednom ze stropních trámů hospody, těch kůží tu je více. V teráriu teď mají jinou „hadici“, skoro dvoumetrovou užovku, která se občas prý normálně pohybuje po lokále (nechtěla bych to zažít). Jaké to musí být překvapení, když na vás odněkud vykoukne hadí hlava, si snad každý, dovede představit.

Dobrá Voda – skála zvaná prostě „Vyhlídka“

My dáme něco k jídlu, něco na žízeň a protože je trocha času, vezmeme to od hospůdky „zadem“ pod železniční viadukt k pietnímu místu obětem pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v letech 1943-45. No a pak už podchodem na rychnovské nádraží a v 14.50 hod. odjíždíme k domovu. Přestup ve Staré Pace a před šestou hodinou jsem v Trutnově.

Celkem asi 12 km, kdy bylo stále na co koukat, i Ještěd se nám ukázal.

Maruš + foto od Vládi

Tohoto rána se nás na nádraží sešlo celkem 12 turistů. Zakoupili si jízdenky a vlakem odjeli do Náchoda. Zde se k nám přidali ještě 2 turistky a pes Ben. Z Náchodského nádraží vyrážíme po značené turistické cestě směrem na Babí. Opouštíme město Náchod s posledním pohledem na Náchodský zámek a dorazili k zahrádkám, kde jsme se na krátkou dobu zastavili. Doplnili jsme pitný režim, krátce posvačili, udělali pár snímků do fotoaparátů a pokračovali dále. Cesta nás vedla do kopce. Vystoupali jsme tedy vzhůru a již jsme se nacházeli na okraji obce zvané, Babí. Prošli jsme touto obcí a obdivovali místní zahrádky, na kterých se pomalu, ale jistě probouzelo přicházející jaro ve formě rozkvétajících sněženek, krokusů a dalších jarních květin. Na konci vesnice před křižovatkou, nás upoutala místní škola, v které v roce 1628 krátkou dobu pobýval J. Ámos Komenský při své cestě do vyhnanství. Opouštěli jsme tuto ves a stoupali mírně dál silnicí, blíže ke svému cíli. Po krátké době jsme došli do další vísky zvané Pavlišov. Zde jsme navštívili vyhlášené a hojně navštěvované pohostinství, u Vlčků. Všichni jsme dobře poobědvali a pokračovali dále, ale již v menším počtu. Tři turisté se od nás oddělili a vrátili se zpět do Náchoda.

Opustili jsme Pavlišov. Cestou jsme potkali skupinu turistů, která šla opačným směrem. Prohodili jsme pár slov, popřáli šťastnou cestu a pokračovali v cestě. Došli jsme k nedaleké rozhledně Signál, která se nachází na kopci v Horní Radechové. Zde jsme si udělali krátkou pauzu, kterou někteří turisté využili, vystoupali po točitých schodech vzhůru na rozhlednu, aby se pokochali pěknými výhledy do okolní krajiny. Poté jsme se vydali opět na cestu. Došli na křižovatku, odkud jsme dle turistických ukazatelů pokračovali po červené značce. Po chvilce jsme odbočili na lesní cestu, která směřovala dolů směrem do Hronova. Na tamním nádraží jsme se rozloučili s Lucií a jejím psem Benem a odjeli vlakem do Trutnova. Výlet se nám vydařil, počasí nám přálo a všichni jsme zdrávi došli. Děkuji všem za hojnou účast.

Týna

Dne 25.2.2017 se nás na nádraží, sešlo 8 turistů, z toho i jedna nová turistka – Boženka S., která se k nám připojila. Odjeli jsme vlakem do Starkoče, kde se k nám připojila další turistka Eva z Náchoda, která s námi již několikrát pochodovala.

V Trutnově přes noc chumelilo, takže vše mělo bílý kabát a proto jsme měli obavy o naše dnešní pochodování. Ve Starkoči však už vrstva sněhu byla minimální a silnice byly holé. Z nádraží jsme šli tedy silnicí vedoucí do Studnice, kde jsme na rozcestí odbočili na silnici vedoucí na Kramolnu. Touto silnicí jsme šli poprvé, a proto jsme pozorovali okolí a hodnotili i výhledy na vzdálené Krkonoše. Sluníčko nás provázelo celou dobu a po špatném počasí minulých dní, jsme byli mile překvapeni dnešní pohodou. Na jižních svazích nebylo už po sněhu ani památky. Na hlavním rozcestí Kramolny, jsme se dali alejí k náchodskému zámku a u vojenského hřbitova jsme odbočili vpravo a serpentinami jsme došli do Náchoda.

Tady naše kroky zamířili do restaurace Vatikán, kde jsme se naobědvali. Kvalita ani cena se od našeho posledního zastavení nezměnila. Spokojeni jsme odcházeli směrem k nádraží. Při průchodu náměstím nás překvapilo množství lidí, stánků s různým zbožím a kulturní akce před městským úřadem. Náchod slavil masopust! Rozloučili jsme se s náchoďačkou Evou a pokračovali k nádraží. Odjezd vlaku v 13,03 hod. jsme v pohodě stihli, a to, že jsme dnes našlapali jen 9 km, nás nemrzelo, protože jsme byli plni zážitků z dnešního našeho putování.

Tak na shledanou zase příště!

Irena

Reportáž s obrázky ve formátu PDF si můžete zobrazit ZDE.

V sobotu 11.2.2017 jsem chtěla jeti na lyže Pomezky – Trutnov, ale nakonec využila nabídky jeti za vizitkami. V 6.16 hod jela do Martinic na svou zpáteční jízdenku, ale dále již s Vláďou na společnou do Liberce, která platila i na tramvaje (MHD). V 9.24 hod. Liberec. Vystoupíme a už spěcháme na tramvaj, která nás zaveze na Šaldovo náměstí. V infocentru si kupuji první vizitku kostela. Popojdeme ke knihovně, kde si po zakoupení vizitky, prohlédnu 4 podlažní objekt, s neskutečnými prostory, několik výstav fotografií i maleb dětí, úžasné… v knihovně probíhají i nějaké pokusy – akce pro děti..

Projdeme se na bus, vyjedeme ke kostelu nad Ruprechticemi, opatrně vyjdeme po zledovatělém sněhu ke kostelíku křížovou cestou. Pěkný, zajímavý, několik fotek a opatrně zpět k silnici, po které se vracíme zpět do Liberce, obdivujeme i budovu, která se jeví jako observatoř nebo rodinný dům ? těžko říci. Není koho, se zeptat. Sejdeme pomalu zpět do centra se zastávkou „V parku vzpomínek“, kde je vojenský hřbitov 1866.

Je čas oběda, navštívíme nově otevřenou jídelnu, samoobsluha, bezva výběr jídel, neodolám výpečky, červené zelí, houskový a bramborový knedlík. Oči by jedli, teda i snědli, ale jsem zralá si jíti lehnout. (příště malou porci a malé pivko). Prohlídka obchodního domu, 2 neboť venku nepříjemně fouká, vlezlá zima. Už nám zbývá dojeti ke kostelu ve Vratislavicích, a navštívit nové otevřené muzeum. Je to vlastně rodný dům Ferdinanda Porsche – moc pěkné, vizitka + možnost zakoupit modely (mě zaujal za 1.053. – Kč.) V muzeu jsme obdrželi audiovizuální osobní průvodce. Bylo to moc pěkné.

No jelikož jsme se tam zdrželi a nestihli spojení do Liberce, navštívili jsme pivovarskou hospůdku, která mne po vydatném obědě srovnala. Ochutnala jsem místní speciál. Bezva procházka na zpáteční tramvaj a už jen v Liberci počkání na zpáteční vlak domů. V 16.30 hod. frčíme zpět. Cestou ze Staré Paky, malé laškování vlaku, nějak se mu nechtělo jeti, ale Ok v 19.46 hod vystupuji v Trutnově.

Děkuji za bezva připravený výlet, za spoustu vizitek a vstřebání smutné zprávy 5.2.2017, nám zemřel kamarád z Lomnice nad Popelkou Milan Ouředník ve věku 62 let.

Maruš

V sobotu 11.2.2017 jsme vyrazili opět na výlet. Počasí nám zase přeje, nemrzne a silnice jsou suché.

Vystupujeme ve Rtyni na zastávce a vydáváme se do Odolova, cesta je dobrá a pěkné výhledy. Jdeme se podívat na věznici, která je krásně opravená.

Dál se vydáváme opět po silnici do Strážkovic, přes Petrovice do Odolova a Rtyně v Podkronoší, kde si počkáme na vlak. Cestou opět krásné výhledy a krásné rodinné domky.

Byl to opět pěkný zimní výlet. Sešlo se nás jen 6 = 2 muži a 4 ženy. Našlapali jsme 11 km.

Jarka

Konečně po letech napadl sníh i v nižších polohách a tak i my, jako mnozí jiní, jsme oprášili prach z běžkařských lyží a vyrazili do Hostinného na pochod. Z Chotěvic nám vlak jel o půl deváté. My jsme nastoupili a parta turistů z našeho bývalého mateřského odboru vystoupila. Vsadili na jistotu suchých silnic, místo prodírání se zavátými polními a lesními cestami.

Spolu s několika kamarády jsme dorazili do Arnultovic na start pochodu krátce před devátou. Chtěli jsme si dát startovní pivko, restaurace sice byla plná, ale jeden stůl jakoby čekal přímo na nás. Na chvilku si k nám přisedla i Maruška z Trutnova, ale brzy odešla na trasu – také na běžkách.

Nám se v teple příjemně sedělo a rozprávělo a najednou jsme zjistili, že je deset pryč a že vedle nás usedají první pochodníci právě navrátivší se z trasy s diplomy v rukou. Rychle jsme dopili, namazali běžky, hodili je na ramena a pěšky vyrazili směrem, který nám určovaly fáborky – za hospodu, přes říčku Čistou a lesní stezičkou vzhůru do kopce k výchozišti běžkařských tras. Než jsme se obuli, napili čaje a někteří ještě jednou přemazali běžky, dohnali nás další účastníci pochodu/ přejezdu. Čekala nás dlouhá jízda po loukách… Za slunečného počasí tu bývají krásné výhledy na Krkonoše, dnes bohužel, bylo zataženo a nebylo vidět ani na vedlejší kopec. Přesto se nám jelo dobře. Nemrzlo, stopy (byly úžasně připravené) vedly lehce zvlněnou krajinou. Já a kamarádka jsme začátečnice, takže na nějaké větší sjezdy, či výšlapy jsme se úplně necítily. Sem tam se nám pletly hůlky do běžek a podobně  . Na rozcestí, které jsme si pro sebe nazvali „Země nikoho“ jsme se zastavili na šálek čaje. Široko daleko bílo, nikde nikdo. I když po chvíli se začali trousit poslední opozdilci. Asi to byl osud, protože jsme tu zaujali pozici regulovčíků . Zmatení běžkaři nevěděli kudy dál. Žádné značení tu nebylo a jelikož máme zdejší louky prošmajdané, nebylo nic lehčího, než radit kudy dál. Chtělo by to lepší popis trasy do itinerářů…

Ranní mazání lyží před startem

Nás teď čekal úsek lesem. Na jeho okraji jsme potkali Marušku s kolegyní – běžkařkou – obě se právě vracely do cíle. Cesta dost krkolomná. Žádná pěkně strojem vyjetá trasa, ale spíš lesní kros plný nečekaných prohlubní a prudkých zatáček. Inu přežili jsme a ocitli se na výšině nad Čermnou. Na zdejších lukách svištěl ledový vítr. Nic příjemného…. Vykukující věž kostela sv.Václava nám ukazovala směr, kterým pokračovat dál – do Čermné. Ještě bylo potřeba překonat pořádný sešup dolů a už jsme mohli sundat běžky a dojít po asfaltce do místního pohostinství na kontrolu….Ten pocit, když zase jdete po svých a nejste odkázání na jakási prkýnka připoutaná k nohám….měla jsem chuť políbit zem…:)

Vyrážíme na trasu

Vzadu já a můj „elegantní“ styl :)

V hostinci bylo poměrně živo. Dali jsme si razítko, obdrželi každý po mandarince, posbírali po hospodě volné židle, dali je k jednomu stolu, abychom seděli po hromadě a postavili se do fronty na polévku. Čekali jsme sice nekonečně dlouho, ale teplá polévka je teplá polévka….

Protože byla jedna hodina pryč a my potřebovali ještě leccos pořešit s pořadateli akce v cíli a zároveň stihnout vlak o půl čtvrté, rozdělili jsme se. Kamarádi jeli zpět na běžkách, my je hodili na ramena a přes Antoníček a po MTZ došli do cíle za 40minut pěšky. Měli jsme tak fůru času poklábosit v cíli, zaplatit příspěvky do nového odboru – Hostinné – a připít si na uvítanou. Na vlak jsme už opět odcházeli v kompletním seskupení – kámoši dojeli včas!

Byla to prima akce, na kterou přišlo přes 250 turistů či běžkařů!

Alča z Chotěvic

Účast pěších turistů na akci Memoriálu Jindry Axmana v Hostinném v sobotu 28.ledna 2017 převýšila naše očekávání

Vzdor nepříznivé předpovědi mrazivého počasí se nás na trutnovském vlakovém nádraží sešlo 17 organizovaných členů našeho oddílu a dalších šest náhodných turistů. Nastoupili jsme do vlakové soupravy a pan výpravčí v 8.11 hod. odvelel k odjezdu. V Chotěvicích na zastávce jsme vystoupili a po krátkém uvítání přítomných jsme vyrazili na pochod. Po chvilce nás čekalo milé překvapení. Ostudná zchátralá budova restaurace je zbourána a tím se otevřel hezký pohled na okolí. Z rozprostřené suti však vyčnívají smutně vyhlížející opracované pískovcové kvádry, jako by se nechtěly smířit se svým osudem a nabízejí své služby některému pracovitému a šetrnému staviteli rodinného domku. Asi kilometrový úsek hlavní silnice byl značně frekventovaný. Po ubočení vlevo jsme nastoupili na klidnější cestu.

Záhy jsme vstoupili do katastru obce Čermná. Po chvíli mírného stoupání se na obzoru objevila dominanta kostela postaveného v novogotickém slohu. Příjemné byly i pohledy na opravené starší domy i nové rodinné domky. Došli jsme k hospůdce, kde jsme se zaregistrovali a v příjemném prostředí občerstvili. Obsluha byla pozorná, nabídka jídel zajímavá a ceny solidní. Odcházeli jsme spokojeni, s poděkováním i písemnou účtenkou. Před dalším úsekem pochodu jsme neopomenuli popřát naší skalní člence Mirce k narozeninám a zpevnit její zdraví douškem Becherovky. Mírným dvou-kilometrovým stoupáním k Hubertově výšině jsme došli k autobusové zastávce Podháj a ve dřevěné boudě s lavicemi krátce odpočívali, snížili objem potravinových zásob, odlehčili našim batůžkům. Do Hostinného jsme šli delší cestou po silnici kolem kapličky, k Antoníčku a na nádraží. Zrychlený vlak „Kolíňák“ nás dovezl do Trutnova ve 13.35 hod.. Krokoměr se Jarmilce zastavil na 12 km. Rozloučení s úsměvem a pocitem uspokojení z prožitého dne.

Děkuji všem za velkou účast a pohodu.

Karel

Název tohoto našeho dnešního výletu může nezúčastněným připadat, že jsme se v těchhle mrazivých dnech asi pomátli na rozumu, jet do nějakých chladných míst. Opak je však pravdou. Stejně jako vloni touhle dobou jsme za krásného, sluncem prozářeného, i když mrazivého úterý vyrazili do Špindlerova Mlýna, konkrétně na vrchol Pláně, kde jsou v chladném ledáriu instalovány ledové sochy a další výtvory, symbolizující čtvero ročních období.

S Maruškou z Trutnova se scházíme o půl desáté na autobusovém nádraží ve Vrchlabí, odkud pokračujeme busem do Špindlerova Mlýna.

Všude je plno sněhu, ale komunikace a chodníky jsou vzorově uklizené. Stavíme se na íčku pro nějaké to razítko a v klidu dojdeme do Svatého Petra k lanovce na Pláň. Po cestě nás zasype sníh ze smrků při náhlém poryvu větru, takže málem vypadáme, že jsme zrovna vylezli z laviny. Na přístupové, tzv.Věrčině cestě, objevujeme novou, dřevěnou infotabuli s informací, že někde v těchto místech jsou pohřbeni (nikdy nedoložený počet) němečtí obyvatelé města spolu s německými vojáky, kteří měli tu smůlu, že zde zrovna pobývali, zastřelení těsně po válce v roce 1945.

Na pokladně si kupujeme zvýhodněnou jízdenku na lanovku nahoru a dolů za 250,- Kč a jedeme nahoru (jinak to snad ani nejde). Na sedačkách je dobře, jsme ukryti v plastovém krytu, jen trochu táhne na volné nožky. Za chvíli jsme na vrcholu. Na stromech je kouzelná námraza. Teplota sice jen pár stupňů pod nulou, ale studený vítr. Lyžaře všude okolo nás to neodradí, stejně jako nás. Krásné výhledy, hlavně do podhůří. Na hraničním hřebenu se, bohužel, převalují mraky.

Vcházíme, plni očekávání, do ledária. Stejně jako vloni je to nádhera. Vše je navíc vylepšené ledovými barevnými vitrážemi, jaké spíš vidíme v kostelích. Atmosféru ještě krásně dokresluje hudba skladatele Vivaldiho. Kocháme se, děláme plno fotek. Pak ještě pár fotek venku. V ledovém větru i od foťáku mrznou ruce. Teplé rukavice na ně a rozhodnutí, že jedeme zase dolů. Už taky pro to, že třeba ceny na vedle stojící boudě Na Pláni jsou opravdu „“lidové““. Horská přirážka odpovídající tak Himalájím. Přisedají k nám dva zaměstnanci skiareálu a při hovoru s nimi jsme za chvíli zase dole ve Svatém Petru. Rozhodně bylo dobře, že jsme tu byli v úterý. Být tady v sobotu, tak možná ještě teď stojíme ve frontě mezi lyžaři.

Pomalu sejdeme zpět do centra. Okoukneme sněhového Krakonoše. Já ho porovnám s tím, kterého máme u nás v Jilemnici na náměstí. Jsou téměř totožní, včetně na nich napadaného sněhu. Však jsou oba od jednoho autora. K našemu pobavení vzápětí za rohem u mostu přes Labe potkáváme Krakonoše živého. Chybí jen poletující sojka. Dojdeme na autobusové nádraží, v jehož čekárně, která je uvnitř poničená vandaly a je spíš ostudou, počkáme, než nám najede náš bus. Při výjezdu z města nám pod kola málem skočila silnici přebíhající vyděšená srnka. Rychle reagující řidič naštěstí pro ni, stihl přibrzdit, takže to bylo doslova o fous. Za deset minut už vystupujeme v Herlíkovicích, přejdeme Labe a přes lyžařský areál jdeme směrem k Vrchlabí. U prvního mostku pro pěší přejdeme nazpět na hlavní silnici a po pár desítkách metrů nás „“vcucnou ventilátory““ soukromého pivovaru Hendrych. Ochutnáme něco z jejich produkce, nemá to chybu. Sedělo by se dobře, ale musíme jet taky domů. Popojdeme k nedaleké aut.zastávce u lyž.vleku Bubákov. Marušku nejdřív překvapí zde stojící vyřazená tramvaj a pak přímo nadchnou kabinky lanovky, pomalu se pohybující od parkoviště přes silnici do protější stráně k samotnému vleku. Vše pro lyžaře, aby nechodili a necourali přes silnici.

Bus je za chvíli tady. Maruška ve Vrchlabí vystupuje a jede domů vlakem, já pokračuju až do Jilemnice.

Co říct na závěr? Bezva strávený krásný den a to, že návštěvu ledária lze každému jen doporučit. Opravdu to stojí za to.

Vláďa z Jilemnice

Dne 14.1.2017 jsme odjeli z nádraží ČD v Trutnově v 7.40 hod. do Svobody nad Úpou. Odtud jsme se potom vydali přes město cestou, která vede okolo Lesnické školy do Jánských Lázní. Již od této školy jsme zjišťovali jaké je množství sněhu v  posledních 14 dnech napadlo.

Zprvu se nám cesta zdála pěkná, ale potom jsme šlapali v hluboké koleji až na silnici. V Jánských Lázních jsme si trošku vydechli v zasněženém parku a potom jsme silnicí došli k lanovce. Tady jsme viděli obsazená parkoviště a velké fronty před pokladnou.

Odtud jsme pokračovali po zelené značce cestou k Hofmanovým boudám. Obdivovali jsme spousty sněhu, který pokrýval zem do větší výše, než půl metru a proto jsme se museli držet trošku upravené cesty. Šlápnout vedle cesty, znamenalo, udělat ze sebe sněhuláka, protože jakákoliv nerovnost v terénu znamenala zradu.

Ale sníh byl tak krásný, že nám připomínal naše mládí, kdy takovéto množství sněhu bylo normální. U Hofmanových bud jsme nejprve zaznamenali velké parkoviště pro auta a potom menší betonové stavby. Na náš dotaz, jsme se dozvěděli, že tady bude lanovka do Černého Dolu.

Odtud jsme pokračovali cestou k „Vyhlídce“, ale protože chumelilo a nebylo nikam vidět, posvačili jsme a vraceli se zpět. Na odbočce směrem na Jánské lázně k dětské léčebně, kterou jsme chtěli původně jít, jsme se velice rozhodovali. Cestu bychom museli úplně celou prošlapovat a to by bylo dost nepříjemné a proto jsme se rozhodli, že raději půjdeme zpět cestou, kterou jsme přišli.

Dolů to šlo již mnohem lépe, přesto, že cestu z Hofmanek asi v polovině přetíná nezamrzalý potůček. Přeskakovali jsme při cestě nahoru, tedy i dolů (hurá, zvládli jsme to) ! Vůbec si nevzpomínám, že by nás tento problém tady někdy potkal. Při cestě tam i zpět jsme potkali jen pár sáňkařů, pár pěšáků a běžkaře – vymírající druh, kterých tady bývalo mraky.

U lanovky už nebyly fronty a proto jsme si v klidu prohlédli mapu Krkonoš s vleky a lanovkami a také plánovanou stavbu u Hofmanek. Původně plánovanou cestu zpět do Svobody nad Úpou, se nám už zdála dost namáhavá a proto jsme zvolili možnost odjet z Jánských Lázní přímo autobusem do Trutnova.

Sníh stále padal, teplota byla mírně kolem nuly a naše šestičlenná skupina si užívala krásné zimní přírody, kde jsme nachodily 10 km. Takže kdo nešel, prohloupil.

Sepsala Irena