Konečně po letech napadl sníh i v nižších polohách a tak i my, jako mnozí jiní, jsme oprášili prach z běžkařských lyží a vyrazili do Hostinného na pochod. Z Chotěvic nám vlak jel o půl deváté. My jsme nastoupili a parta turistů z našeho bývalého mateřského odboru vystoupila. Vsadili na jistotu suchých silnic, místo prodírání se zavátými polními a lesními cestami.

Spolu s několika kamarády jsme dorazili do Arnultovic na start pochodu krátce před devátou. Chtěli jsme si dát startovní pivko, restaurace sice byla plná, ale jeden stůl jakoby čekal přímo na nás. Na chvilku si k nám přisedla i Maruška z Trutnova, ale brzy odešla na trasu – také na běžkách.

Nám se v teple příjemně sedělo a rozprávělo a najednou jsme zjistili, že je deset pryč a že vedle nás usedají první pochodníci právě navrátivší se z trasy s diplomy v rukou. Rychle jsme dopili, namazali běžky, hodili je na ramena a pěšky vyrazili směrem, který nám určovaly fáborky – za hospodu, přes říčku Čistou a lesní stezičkou vzhůru do kopce k výchozišti běžkařských tras. Než jsme se obuli, napili čaje a někteří ještě jednou přemazali běžky, dohnali nás další účastníci pochodu/ přejezdu. Čekala nás dlouhá jízda po loukách… Za slunečného počasí tu bývají krásné výhledy na Krkonoše, dnes bohužel, bylo zataženo a nebylo vidět ani na vedlejší kopec. Přesto se nám jelo dobře. Nemrzlo, stopy (byly úžasně připravené) vedly lehce zvlněnou krajinou. Já a kamarádka jsme začátečnice, takže na nějaké větší sjezdy, či výšlapy jsme se úplně necítily. Sem tam se nám pletly hůlky do běžek a podobně  . Na rozcestí, které jsme si pro sebe nazvali „Země nikoho“ jsme se zastavili na šálek čaje. Široko daleko bílo, nikde nikdo. I když po chvíli se začali trousit poslední opozdilci. Asi to byl osud, protože jsme tu zaujali pozici regulovčíků . Zmatení běžkaři nevěděli kudy dál. Žádné značení tu nebylo a jelikož máme zdejší louky prošmajdané, nebylo nic lehčího, než radit kudy dál. Chtělo by to lepší popis trasy do itinerářů…

Ranní mazání lyží před startem

Nás teď čekal úsek lesem. Na jeho okraji jsme potkali Marušku s kolegyní – běžkařkou – obě se právě vracely do cíle. Cesta dost krkolomná. Žádná pěkně strojem vyjetá trasa, ale spíš lesní kros plný nečekaných prohlubní a prudkých zatáček. Inu přežili jsme a ocitli se na výšině nad Čermnou. Na zdejších lukách svištěl ledový vítr. Nic příjemného…. Vykukující věž kostela sv.Václava nám ukazovala směr, kterým pokračovat dál – do Čermné. Ještě bylo potřeba překonat pořádný sešup dolů a už jsme mohli sundat běžky a dojít po asfaltce do místního pohostinství na kontrolu….Ten pocit, když zase jdete po svých a nejste odkázání na jakási prkýnka připoutaná k nohám….měla jsem chuť políbit zem…:)

Vyrážíme na trasu

Vzadu já a můj „elegantní“ styl :)

V hostinci bylo poměrně živo. Dali jsme si razítko, obdrželi každý po mandarince, posbírali po hospodě volné židle, dali je k jednomu stolu, abychom seděli po hromadě a postavili se do fronty na polévku. Čekali jsme sice nekonečně dlouho, ale teplá polévka je teplá polévka….

Protože byla jedna hodina pryč a my potřebovali ještě leccos pořešit s pořadateli akce v cíli a zároveň stihnout vlak o půl čtvrté, rozdělili jsme se. Kamarádi jeli zpět na běžkách, my je hodili na ramena a přes Antoníček a po MTZ došli do cíle za 40minut pěšky. Měli jsme tak fůru času poklábosit v cíli, zaplatit příspěvky do nového odboru – Hostinné – a připít si na uvítanou. Na vlak jsme už opět odcházeli v kompletním seskupení – kámoši dojeli včas!

Byla to prima akce, na kterou přišlo přes 250 turistů či běžkařů!

Alča z Chotěvic