Účast pěších turistů na akci Memoriálu Jindry Axmana v Hostinném v sobotu 28.ledna 2017 převýšila naše očekávání

Vzdor nepříznivé předpovědi mrazivého počasí se nás na trutnovském vlakovém nádraží sešlo 17 organizovaných členů našeho oddílu a dalších šest náhodných turistů. Nastoupili jsme do vlakové soupravy a pan výpravčí v 8.11 hod. odvelel k odjezdu. V Chotěvicích na zastávce jsme vystoupili a po krátkém uvítání přítomných jsme vyrazili na pochod. Po chvilce nás čekalo milé překvapení. Ostudná zchátralá budova restaurace je zbourána a tím se otevřel hezký pohled na okolí. Z rozprostřené suti však vyčnívají smutně vyhlížející opracované pískovcové kvádry, jako by se nechtěly smířit se svým osudem a nabízejí své služby některému pracovitému a šetrnému staviteli rodinného domku. Asi kilometrový úsek hlavní silnice byl značně frekventovaný. Po ubočení vlevo jsme nastoupili na klidnější cestu.

Záhy jsme vstoupili do katastru obce Čermná. Po chvíli mírného stoupání se na obzoru objevila dominanta kostela postaveného v novogotickém slohu. Příjemné byly i pohledy na opravené starší domy i nové rodinné domky. Došli jsme k hospůdce, kde jsme se zaregistrovali a v příjemném prostředí občerstvili. Obsluha byla pozorná, nabídka jídel zajímavá a ceny solidní. Odcházeli jsme spokojeni, s poděkováním i písemnou účtenkou. Před dalším úsekem pochodu jsme neopomenuli popřát naší skalní člence Mirce k narozeninám a zpevnit její zdraví douškem Becherovky. Mírným dvou-kilometrovým stoupáním k Hubertově výšině jsme došli k autobusové zastávce Podháj a ve dřevěné boudě s lavicemi krátce odpočívali, snížili objem potravinových zásob, odlehčili našim batůžkům. Do Hostinného jsme šli delší cestou po silnici kolem kapličky, k Antoníčku a na nádraží. Zrychlený vlak „Kolíňák“ nás dovezl do Trutnova ve 13.35 hod.. Krokoměr se Jarmilce zastavil na 12 km. Rozloučení s úsměvem a pocitem uspokojení z prožitého dne.

Děkuji všem za velkou účast a pohodu.

Karel

Název tohoto našeho dnešního výletu může nezúčastněným připadat, že jsme se v těchhle mrazivých dnech asi pomátli na rozumu, jet do nějakých chladných míst. Opak je však pravdou. Stejně jako vloni touhle dobou jsme za krásného, sluncem prozářeného, i když mrazivého úterý vyrazili do Špindlerova Mlýna, konkrétně na vrchol Pláně, kde jsou v chladném ledáriu instalovány ledové sochy a další výtvory, symbolizující čtvero ročních období.

S Maruškou z Trutnova se scházíme o půl desáté na autobusovém nádraží ve Vrchlabí, odkud pokračujeme busem do Špindlerova Mlýna.

Všude je plno sněhu, ale komunikace a chodníky jsou vzorově uklizené. Stavíme se na íčku pro nějaké to razítko a v klidu dojdeme do Svatého Petra k lanovce na Pláň. Po cestě nás zasype sníh ze smrků při náhlém poryvu větru, takže málem vypadáme, že jsme zrovna vylezli z laviny. Na přístupové, tzv.Věrčině cestě, objevujeme novou, dřevěnou infotabuli s informací, že někde v těchto místech jsou pohřbeni (nikdy nedoložený počet) němečtí obyvatelé města spolu s německými vojáky, kteří měli tu smůlu, že zde zrovna pobývali, zastřelení těsně po válce v roce 1945.

Na pokladně si kupujeme zvýhodněnou jízdenku na lanovku nahoru a dolů za 250,- Kč a jedeme nahoru (jinak to snad ani nejde). Na sedačkách je dobře, jsme ukryti v plastovém krytu, jen trochu táhne na volné nožky. Za chvíli jsme na vrcholu. Na stromech je kouzelná námraza. Teplota sice jen pár stupňů pod nulou, ale studený vítr. Lyžaře všude okolo nás to neodradí, stejně jako nás. Krásné výhledy, hlavně do podhůří. Na hraničním hřebenu se, bohužel, převalují mraky.

Vcházíme, plni očekávání, do ledária. Stejně jako vloni je to nádhera. Vše je navíc vylepšené ledovými barevnými vitrážemi, jaké spíš vidíme v kostelích. Atmosféru ještě krásně dokresluje hudba skladatele Vivaldiho. Kocháme se, děláme plno fotek. Pak ještě pár fotek venku. V ledovém větru i od foťáku mrznou ruce. Teplé rukavice na ně a rozhodnutí, že jedeme zase dolů. Už taky pro to, že třeba ceny na vedle stojící boudě Na Pláni jsou opravdu „“lidové““. Horská přirážka odpovídající tak Himalájím. Přisedají k nám dva zaměstnanci skiareálu a při hovoru s nimi jsme za chvíli zase dole ve Svatém Petru. Rozhodně bylo dobře, že jsme tu byli v úterý. Být tady v sobotu, tak možná ještě teď stojíme ve frontě mezi lyžaři.

Pomalu sejdeme zpět do centra. Okoukneme sněhového Krakonoše. Já ho porovnám s tím, kterého máme u nás v Jilemnici na náměstí. Jsou téměř totožní, včetně na nich napadaného sněhu. Však jsou oba od jednoho autora. K našemu pobavení vzápětí za rohem u mostu přes Labe potkáváme Krakonoše živého. Chybí jen poletující sojka. Dojdeme na autobusové nádraží, v jehož čekárně, která je uvnitř poničená vandaly a je spíš ostudou, počkáme, než nám najede náš bus. Při výjezdu z města nám pod kola málem skočila silnici přebíhající vyděšená srnka. Rychle reagující řidič naštěstí pro ni, stihl přibrzdit, takže to bylo doslova o fous. Za deset minut už vystupujeme v Herlíkovicích, přejdeme Labe a přes lyžařský areál jdeme směrem k Vrchlabí. U prvního mostku pro pěší přejdeme nazpět na hlavní silnici a po pár desítkách metrů nás „“vcucnou ventilátory““ soukromého pivovaru Hendrych. Ochutnáme něco z jejich produkce, nemá to chybu. Sedělo by se dobře, ale musíme jet taky domů. Popojdeme k nedaleké aut.zastávce u lyž.vleku Bubákov. Marušku nejdřív překvapí zde stojící vyřazená tramvaj a pak přímo nadchnou kabinky lanovky, pomalu se pohybující od parkoviště přes silnici do protější stráně k samotnému vleku. Vše pro lyžaře, aby nechodili a necourali přes silnici.

Bus je za chvíli tady. Maruška ve Vrchlabí vystupuje a jede domů vlakem, já pokračuju až do Jilemnice.

Co říct na závěr? Bezva strávený krásný den a to, že návštěvu ledária lze každému jen doporučit. Opravdu to stojí za to.

Vláďa z Jilemnice

Dne 14.1.2017 jsme odjeli z nádraží ČD v Trutnově v 7.40 hod. do Svobody nad Úpou. Odtud jsme se potom vydali přes město cestou, která vede okolo Lesnické školy do Jánských Lázní. Již od této školy jsme zjišťovali jaké je množství sněhu v  posledních 14 dnech napadlo.

Zprvu se nám cesta zdála pěkná, ale potom jsme šlapali v hluboké koleji až na silnici. V Jánských Lázních jsme si trošku vydechli v zasněženém parku a potom jsme silnicí došli k lanovce. Tady jsme viděli obsazená parkoviště a velké fronty před pokladnou.

Odtud jsme pokračovali po zelené značce cestou k Hofmanovým boudám. Obdivovali jsme spousty sněhu, který pokrýval zem do větší výše, než půl metru a proto jsme se museli držet trošku upravené cesty. Šlápnout vedle cesty, znamenalo, udělat ze sebe sněhuláka, protože jakákoliv nerovnost v terénu znamenala zradu.

Ale sníh byl tak krásný, že nám připomínal naše mládí, kdy takovéto množství sněhu bylo normální. U Hofmanových bud jsme nejprve zaznamenali velké parkoviště pro auta a potom menší betonové stavby. Na náš dotaz, jsme se dozvěděli, že tady bude lanovka do Černého Dolu.

Odtud jsme pokračovali cestou k „Vyhlídce“, ale protože chumelilo a nebylo nikam vidět, posvačili jsme a vraceli se zpět. Na odbočce směrem na Jánské lázně k dětské léčebně, kterou jsme chtěli původně jít, jsme se velice rozhodovali. Cestu bychom museli úplně celou prošlapovat a to by bylo dost nepříjemné a proto jsme se rozhodli, že raději půjdeme zpět cestou, kterou jsme přišli.

Dolů to šlo již mnohem lépe, přesto, že cestu z Hofmanek asi v polovině přetíná nezamrzalý potůček. Přeskakovali jsme při cestě nahoru, tedy i dolů (hurá, zvládli jsme to) ! Vůbec si nevzpomínám, že by nás tento problém tady někdy potkal. Při cestě tam i zpět jsme potkali jen pár sáňkařů, pár pěšáků a běžkaře – vymírající druh, kterých tady bývalo mraky.

U lanovky už nebyly fronty a proto jsme si v klidu prohlédli mapu Krkonoš s vleky a lanovkami a také plánovanou stavbu u Hofmanek. Původně plánovanou cestu zpět do Svobody nad Úpou, se nám už zdála dost namáhavá a proto jsme zvolili možnost odjet z Jánských Lázní přímo autobusem do Trutnova.

Sníh stále padal, teplota byla mírně kolem nuly a naše šestičlenná skupina si užívala krásné zimní přírody, kde jsme nachodily 10 km. Takže kdo nešel, prohloupil.

Sepsala Irena

Nejsme zastánci novoročních předsevzetí… Myslíme si, že to stejně nemá smysl, pokud chci s něčím začít, tak zkrátka začnu… Ovšem letos jsme udělali výjimku… Rádi bychom se totiž vrátili k turistickým pochodům. Prací na domku značně ubylo a tak už by to šlo. :-) No a vzali jsme to pěkně od podlahy, protože jak na Nový rok, tak po celý rok! :-)

Silvestrovský výšlap na Čížkovy kameny + noční přechod z Jestřebích hor do Trutnova + Novoroční výstup na vrch Šibeník

V sobotu ráno nás před domem vyzvedli kamarádi z Rudníku a odvezli nás do Trutnova. Tím nám přidali hodinku spánku, ušetřili cestu na Ameriku na autobus a přestup ve Dvoře Králové n.L.. na autobus směr Trutnov. Budiž jim to přičteno ke cti! :-) Nástupiště na autobusovém nádraží se během půl hodinky naší přítomnosti slušně naplnilo a na čas přistavený autobus tak praskal ve švech. Na všech trutnovských zastávkách přistupovali další a další skupinky turistů. Ještě, že dopravce nasadil velkokapacitní, a ne klasický maličký, autobus.

Do hospody v Bohuslavicích n.Ú jsme zašli jako jediní ze všech turistů. Všichni si to namířili rovnou na trasu. Ale my s partou dodržujeme tradice. Takže ranní pivko, případně káva nesměly chybět. Asi hodinu jsme poseděli a až poté zvesela vyrazili po staré turistické stezce přes koleje tratě Trutnov – Jaroměř. Jarda, coby vedoucí dnešní akce, dbal zvýšené opatrnosti – zjistil, kdy tudy projíždí vlak, protože přechod je za zatáčkou a neměli bychom šanci uskočit. Hnal nás tedy do kopce, abychom stihli přejít včas. Ovšem vlak nikde… Čekali jsme, že mu zamáváme a nic. Po 10 minutách jsme to vzdali a vyrazili vzhůru na Panskou cestu. Krom jednoho spočinku, zelená turistická značka až k Čížkovým kamenům stále stoupá. Chvílemi pořádně zprudka. Pod nohama kluzký zledovatělý sníh vadil, ale pohled na zasněžený les hladil po duši.

Opékání špekáčků na Čížkových kamenech

Potkali jsme jen několik málo turistů v protisměru, proto nás udivil halas, ozývající se z dálky z místa, kde jsme tušili cíl pochodu. Hned při příchodu nás uvítal hlavní pořadatel Jarda Teichman s omluvou na rtech. Došli diplomy, rychlá spojka již pro ně vyběhla. Účast byla nad očekávání vysoká! Měli jsme v plánu opéci si špekáček, tudíž vyčkání donášky diplomů nebyl žádný problém. Oheň příjemně hřál. Oproti loňsku, kdy jsem měla jen jeden špekáček a ten mi následně spadl do ohně a já tak neměla nic, jsem se letos pojistila. Špekáčky jsem měla dva a navíc jsem je svěřila k opečení mému drahému Járovi. Ale, asi je to mým osudem, i jemu jeden můj špekáček spadnul přímo do ohně… ha ha :-( …

Potkali jsme tu spoustu známých, jako každý rok panovala na Čížkových kamenech veselá nálada. Rozloučili jsme se s koníky, kteří tu stáli s povozy, moc jim to slušelo, měli sváteční ústroj. Zamávali jsme i na přítomné oslíky a vcelku zmrzlí se vydali po ZTZ do Lhoty. Cesta byla zledovatělá, vedla stále lesem a z kopce dolů. Šlo se tedy svižně, ovšem přiměřeně vrstvám ledu. Nakonec jsme zdárně došli do Lhoty do obecní hospody na teplou polévku. Vše nám tak parádně vyšlo na příjezd MHD, které nás popovezlo do restaurace U Kučerů, kde jsme se báječně naobědvali.

Trať Trutnov – Jaroměř

Po obědě jsme se s přáteli rozloučili a spolu s Martinem a Jiřinkou se přemístili na vlak směr Radvanice. Vlak jsme stihli jen tak tak, museli jsme trochu popoběhnout. V Radvanicích jsme byli coby dup a v 16h. jsme vyráželi do zšeřelé obce. Tou jsme prošli a kolem kaple Sv.Jana Křtitele obec opustili. ČTZ nás vedla mírným stoupáním, pěknou širokou cestou do lesa, kde se to začalo trochu klouzat a bylo opět potřeba hlídat každý krok. Zastavili jsme se pouze u studánky s vyvěrajícím pramenem. Voda byla ledová, ale osvěžující! Se zvyšující se nadmořskou výškou přibývalo sněhu, ale to už nám zbývalo několik set posledních metrů do cíle. Ke konci jsme to vzali trochu horším terénem, lesní stezkou jako pro srnky, ale nahoře jsme byli za chvíli a už z dálky nás vítalo světýlko z chaty Řehačky. Cesta nám trvala slabou hodinku a už byla tma. Vevnitř bylo příjemné teplo. Jen, co jsme zasedli ke stolu, začala se hospoda plnit. Všichni jsme chtěli dorazit do tmy :-) Mezi příchozími byli i páni muzikanti a tak se hrálo, zpívalo a tančilo dlouho do noci. Po třetí hodině ranní jsme se zvedli, druhý den nás čekal výlet, pokud jsme tedy nechtěli jít nonstop, byl nejvyšší čas se přemístit do postelí. A tak jsme se tedy vydali na zdánlivě nikdy nekončící cestu… Byla strašná zima. A největší, když jsme sklesávali do Bezděkovského údolí. Ke konci už jsem nemohla zimou ani mluvit. A to jsme šli opravdu rychle, abychom se zahřáli.

Za světla je to jednoduchá cesta… Od Řehačky po ZTZ (sami jsme ji kdysi značili) a od bunkru Na Pahorku po panelové cyklostezce podél parovodu pěkně z kopce dolů do Bezděkova a pak po silnici dál do Lhoty, asi 8km. No jo, jenže ona byla tma jako v pytli. Šli jsme tedy po paměti. S Jardou to tu máme nachozené, takže jsme si mysleli, že to bude v pohodě. Ale přesto jsme několikrát zaváhali, protože tu bylo najednou nějak moc rozcestí a různých odboček. Druhý den při pohledu do mapy nám bylo jasné proč. Vzniklo tu totiž plno nových cyklostezek, tzv. Trutnov trails, které nám tu noc chvílemi komplikovali cestu.

Všude byl led. Kolikrát já skončila na zemi jsem ani nepočítala. O počtu mých pádů ledacos vypovídá mé modrofialově zbarvené pozadí…

Po dvou hodinách chůze jsme konečně byli u Martinova auta, tedy konečně v cíli putování započatého předchozího dne ráno. V sedm hodin řádně vymrzlí konečně v posteli a za pár hodin šup s námi znovu ven na výlet!

Kamarád z Trutnova se pro nás v Chotěvicích otočil. Do města toho z naší vísky 1.1. příliš nejelo… Bylo krásné ráno, vymetené nebe, slunce, mrazivo, tedy v Chotěvicích. V Trutnově bylo zataženo… Než jsme u kamaráda doma vypili kafe, vylezlo sluníčko i tady!

Sraz s kamarády z Klubu přátel turistiky jsme měli v Trutnově u kina. Shledání se všemi bylo radostné, protkané přáními všeho nejlepšího v Novém roce.

Letos jsme vystoupali na Šibeník po ZTZ kolem nemocnice za výhledy na Trutnov. Všechno zasněžené, nádhera. Brouzdali jsme se lesoparkem, fotili záplavu slunečních paprsků, nasávali atmosféru vydařeného zimního dne. Toulali jsme se po zdejších stezkách asi hodinku. Při příchodu k památníku gen.Gablenze už jsme nebyli tak sami, jako doposud. Lidu tu bylo požehnaně. Nám to pranic nevadilo. Zapálili jsme si prskavky, bouchli šáňo a připili si na zdraví. Setrvali jsme tu v přátelském duchu, než nám začala být zima. Tu jsme zahnali svižnou chůzí při sestupu do města. Konečně se dalo jít normálně! Kupodivu tu nebyl led…

Chvíli jsme poseděli ve městě v restauraci, rozloučili se a rozešli do tepla domovů…

Sepsala Alča z Chotěvic

V neděli 1.1.2017 se nás sešlo u kašny na náměstí 9 osob. Za krásného mrazivého rána jsme vyrazili přes městský park, prošli okolo vodojemu a stoupali k parašuťáku, kde jsme odbočili po zelené značce a došli na okraj lesa, na začátku Starého Rokytníku, kde jsme opět odbočili po asfaltu na okruh „okolo Housky“. Po vystřídání částečné vrchoviny došli na křižovatku a odbočili na lesní cestu, která nás dovedla k Mohyle. Sluníčko krásně svítilo, stromy ojíněné, krása pohledět. U Mohyly jsme posvačili, zjišťovali cestu zpět a došli opět na okruh Housky. Zde na křižovatce uskutečnili pitný režim a na doporučení turistky jsme sešli přímo do Bojiště, míjeli restauraci na Bojišti a došli ke hřbitovu, kde jsme se s přáním, zdraví a štěstí v novém roce, rozešli.

Pochod byl velmi vydařený, počasí přálo. Oteplilo se z -7°C na +/-1°C. Ušli jsme 12 km.

Děkuji všem účastníkům za účast, byla to dobrá a veselá parta.

Jen tak dále přeje Pepík