Nejsme zastánci novoročních předsevzetí… Myslíme si, že to stejně nemá smysl, pokud chci s něčím začít, tak zkrátka začnu… Ovšem letos jsme udělali výjimku… Rádi bychom se totiž vrátili k turistickým pochodům. Prací na domku značně ubylo a tak už by to šlo. :-) No a vzali jsme to pěkně od podlahy, protože jak na Nový rok, tak po celý rok! :-)

Silvestrovský výšlap na Čížkovy kameny + noční přechod z Jestřebích hor do Trutnova + Novoroční výstup na vrch Šibeník

V sobotu ráno nás před domem vyzvedli kamarádi z Rudníku a odvezli nás do Trutnova. Tím nám přidali hodinku spánku, ušetřili cestu na Ameriku na autobus a přestup ve Dvoře Králové n.L.. na autobus směr Trutnov. Budiž jim to přičteno ke cti! :-) Nástupiště na autobusovém nádraží se během půl hodinky naší přítomnosti slušně naplnilo a na čas přistavený autobus tak praskal ve švech. Na všech trutnovských zastávkách přistupovali další a další skupinky turistů. Ještě, že dopravce nasadil velkokapacitní, a ne klasický maličký, autobus.

Do hospody v Bohuslavicích n.Ú jsme zašli jako jediní ze všech turistů. Všichni si to namířili rovnou na trasu. Ale my s partou dodržujeme tradice. Takže ranní pivko, případně káva nesměly chybět. Asi hodinu jsme poseděli a až poté zvesela vyrazili po staré turistické stezce přes koleje tratě Trutnov – Jaroměř. Jarda, coby vedoucí dnešní akce, dbal zvýšené opatrnosti – zjistil, kdy tudy projíždí vlak, protože přechod je za zatáčkou a neměli bychom šanci uskočit. Hnal nás tedy do kopce, abychom stihli přejít včas. Ovšem vlak nikde… Čekali jsme, že mu zamáváme a nic. Po 10 minutách jsme to vzdali a vyrazili vzhůru na Panskou cestu. Krom jednoho spočinku, zelená turistická značka až k Čížkovým kamenům stále stoupá. Chvílemi pořádně zprudka. Pod nohama kluzký zledovatělý sníh vadil, ale pohled na zasněžený les hladil po duši.

Opékání špekáčků na Čížkových kamenech

Potkali jsme jen několik málo turistů v protisměru, proto nás udivil halas, ozývající se z dálky z místa, kde jsme tušili cíl pochodu. Hned při příchodu nás uvítal hlavní pořadatel Jarda Teichman s omluvou na rtech. Došli diplomy, rychlá spojka již pro ně vyběhla. Účast byla nad očekávání vysoká! Měli jsme v plánu opéci si špekáček, tudíž vyčkání donášky diplomů nebyl žádný problém. Oheň příjemně hřál. Oproti loňsku, kdy jsem měla jen jeden špekáček a ten mi následně spadl do ohně a já tak neměla nic, jsem se letos pojistila. Špekáčky jsem měla dva a navíc jsem je svěřila k opečení mému drahému Járovi. Ale, asi je to mým osudem, i jemu jeden můj špekáček spadnul přímo do ohně… ha ha :-( …

Potkali jsme tu spoustu známých, jako každý rok panovala na Čížkových kamenech veselá nálada. Rozloučili jsme se s koníky, kteří tu stáli s povozy, moc jim to slušelo, měli sváteční ústroj. Zamávali jsme i na přítomné oslíky a vcelku zmrzlí se vydali po ZTZ do Lhoty. Cesta byla zledovatělá, vedla stále lesem a z kopce dolů. Šlo se tedy svižně, ovšem přiměřeně vrstvám ledu. Nakonec jsme zdárně došli do Lhoty do obecní hospody na teplou polévku. Vše nám tak parádně vyšlo na příjezd MHD, které nás popovezlo do restaurace U Kučerů, kde jsme se báječně naobědvali.

Trať Trutnov – Jaroměř

Po obědě jsme se s přáteli rozloučili a spolu s Martinem a Jiřinkou se přemístili na vlak směr Radvanice. Vlak jsme stihli jen tak tak, museli jsme trochu popoběhnout. V Radvanicích jsme byli coby dup a v 16h. jsme vyráželi do zšeřelé obce. Tou jsme prošli a kolem kaple Sv.Jana Křtitele obec opustili. ČTZ nás vedla mírným stoupáním, pěknou širokou cestou do lesa, kde se to začalo trochu klouzat a bylo opět potřeba hlídat každý krok. Zastavili jsme se pouze u studánky s vyvěrajícím pramenem. Voda byla ledová, ale osvěžující! Se zvyšující se nadmořskou výškou přibývalo sněhu, ale to už nám zbývalo několik set posledních metrů do cíle. Ke konci jsme to vzali trochu horším terénem, lesní stezkou jako pro srnky, ale nahoře jsme byli za chvíli a už z dálky nás vítalo světýlko z chaty Řehačky. Cesta nám trvala slabou hodinku a už byla tma. Vevnitř bylo příjemné teplo. Jen, co jsme zasedli ke stolu, začala se hospoda plnit. Všichni jsme chtěli dorazit do tmy :-) Mezi příchozími byli i páni muzikanti a tak se hrálo, zpívalo a tančilo dlouho do noci. Po třetí hodině ranní jsme se zvedli, druhý den nás čekal výlet, pokud jsme tedy nechtěli jít nonstop, byl nejvyšší čas se přemístit do postelí. A tak jsme se tedy vydali na zdánlivě nikdy nekončící cestu… Byla strašná zima. A největší, když jsme sklesávali do Bezděkovského údolí. Ke konci už jsem nemohla zimou ani mluvit. A to jsme šli opravdu rychle, abychom se zahřáli.

Za světla je to jednoduchá cesta… Od Řehačky po ZTZ (sami jsme ji kdysi značili) a od bunkru Na Pahorku po panelové cyklostezce podél parovodu pěkně z kopce dolů do Bezděkova a pak po silnici dál do Lhoty, asi 8km. No jo, jenže ona byla tma jako v pytli. Šli jsme tedy po paměti. S Jardou to tu máme nachozené, takže jsme si mysleli, že to bude v pohodě. Ale přesto jsme několikrát zaváhali, protože tu bylo najednou nějak moc rozcestí a různých odboček. Druhý den při pohledu do mapy nám bylo jasné proč. Vzniklo tu totiž plno nových cyklostezek, tzv. Trutnov trails, které nám tu noc chvílemi komplikovali cestu.

Všude byl led. Kolikrát já skončila na zemi jsem ani nepočítala. O počtu mých pádů ledacos vypovídá mé modrofialově zbarvené pozadí…

Po dvou hodinách chůze jsme konečně byli u Martinova auta, tedy konečně v cíli putování započatého předchozího dne ráno. V sedm hodin řádně vymrzlí konečně v posteli a za pár hodin šup s námi znovu ven na výlet!

Kamarád z Trutnova se pro nás v Chotěvicích otočil. Do města toho z naší vísky 1.1. příliš nejelo… Bylo krásné ráno, vymetené nebe, slunce, mrazivo, tedy v Chotěvicích. V Trutnově bylo zataženo… Než jsme u kamaráda doma vypili kafe, vylezlo sluníčko i tady!

Sraz s kamarády z Klubu přátel turistiky jsme měli v Trutnově u kina. Shledání se všemi bylo radostné, protkané přáními všeho nejlepšího v Novém roce.

Letos jsme vystoupali na Šibeník po ZTZ kolem nemocnice za výhledy na Trutnov. Všechno zasněžené, nádhera. Brouzdali jsme se lesoparkem, fotili záplavu slunečních paprsků, nasávali atmosféru vydařeného zimního dne. Toulali jsme se po zdejších stezkách asi hodinku. Při příchodu k památníku gen.Gablenze už jsme nebyli tak sami, jako doposud. Lidu tu bylo požehnaně. Nám to pranic nevadilo. Zapálili jsme si prskavky, bouchli šáňo a připili si na zdraví. Setrvali jsme tu v přátelském duchu, než nám začala být zima. Tu jsme zahnali svižnou chůzí při sestupu do města. Konečně se dalo jít normálně! Kupodivu tu nebyl led…

Chvíli jsme poseděli ve městě v restauraci, rozloučili se a rozešli do tepla domovů…

Sepsala Alča z Chotěvic