Název tohoto našeho dnešního výletu může nezúčastněným připadat, že jsme se v těchhle mrazivých dnech asi pomátli na rozumu, jet do nějakých chladných míst. Opak je však pravdou. Stejně jako vloni touhle dobou jsme za krásného, sluncem prozářeného, i když mrazivého úterý vyrazili do Špindlerova Mlýna, konkrétně na vrchol Pláně, kde jsou v chladném ledáriu instalovány ledové sochy a další výtvory, symbolizující čtvero ročních období.

S Maruškou z Trutnova se scházíme o půl desáté na autobusovém nádraží ve Vrchlabí, odkud pokračujeme busem do Špindlerova Mlýna.

Všude je plno sněhu, ale komunikace a chodníky jsou vzorově uklizené. Stavíme se na íčku pro nějaké to razítko a v klidu dojdeme do Svatého Petra k lanovce na Pláň. Po cestě nás zasype sníh ze smrků při náhlém poryvu větru, takže málem vypadáme, že jsme zrovna vylezli z laviny. Na přístupové, tzv.Věrčině cestě, objevujeme novou, dřevěnou infotabuli s informací, že někde v těchto místech jsou pohřbeni (nikdy nedoložený počet) němečtí obyvatelé města spolu s německými vojáky, kteří měli tu smůlu, že zde zrovna pobývali, zastřelení těsně po válce v roce 1945.

Na pokladně si kupujeme zvýhodněnou jízdenku na lanovku nahoru a dolů za 250,- Kč a jedeme nahoru (jinak to snad ani nejde). Na sedačkách je dobře, jsme ukryti v plastovém krytu, jen trochu táhne na volné nožky. Za chvíli jsme na vrcholu. Na stromech je kouzelná námraza. Teplota sice jen pár stupňů pod nulou, ale studený vítr. Lyžaře všude okolo nás to neodradí, stejně jako nás. Krásné výhledy, hlavně do podhůří. Na hraničním hřebenu se, bohužel, převalují mraky.

Vcházíme, plni očekávání, do ledária. Stejně jako vloni je to nádhera. Vše je navíc vylepšené ledovými barevnými vitrážemi, jaké spíš vidíme v kostelích. Atmosféru ještě krásně dokresluje hudba skladatele Vivaldiho. Kocháme se, děláme plno fotek. Pak ještě pár fotek venku. V ledovém větru i od foťáku mrznou ruce. Teplé rukavice na ně a rozhodnutí, že jedeme zase dolů. Už taky pro to, že třeba ceny na vedle stojící boudě Na Pláni jsou opravdu „“lidové““. Horská přirážka odpovídající tak Himalájím. Přisedají k nám dva zaměstnanci skiareálu a při hovoru s nimi jsme za chvíli zase dole ve Svatém Petru. Rozhodně bylo dobře, že jsme tu byli v úterý. Být tady v sobotu, tak možná ještě teď stojíme ve frontě mezi lyžaři.

Pomalu sejdeme zpět do centra. Okoukneme sněhového Krakonoše. Já ho porovnám s tím, kterého máme u nás v Jilemnici na náměstí. Jsou téměř totožní, včetně na nich napadaného sněhu. Však jsou oba od jednoho autora. K našemu pobavení vzápětí za rohem u mostu přes Labe potkáváme Krakonoše živého. Chybí jen poletující sojka. Dojdeme na autobusové nádraží, v jehož čekárně, která je uvnitř poničená vandaly a je spíš ostudou, počkáme, než nám najede náš bus. Při výjezdu z města nám pod kola málem skočila silnici přebíhající vyděšená srnka. Rychle reagující řidič naštěstí pro ni, stihl přibrzdit, takže to bylo doslova o fous. Za deset minut už vystupujeme v Herlíkovicích, přejdeme Labe a přes lyžařský areál jdeme směrem k Vrchlabí. U prvního mostku pro pěší přejdeme nazpět na hlavní silnici a po pár desítkách metrů nás „“vcucnou ventilátory““ soukromého pivovaru Hendrych. Ochutnáme něco z jejich produkce, nemá to chybu. Sedělo by se dobře, ale musíme jet taky domů. Popojdeme k nedaleké aut.zastávce u lyž.vleku Bubákov. Marušku nejdřív překvapí zde stojící vyřazená tramvaj a pak přímo nadchnou kabinky lanovky, pomalu se pohybující od parkoviště přes silnici do protější stráně k samotnému vleku. Vše pro lyžaře, aby nechodili a necourali přes silnici.

Bus je za chvíli tady. Maruška ve Vrchlabí vystupuje a jede domů vlakem, já pokračuju až do Jilemnice.

Co říct na závěr? Bezva strávený krásný den a to, že návštěvu ledária lze každému jen doporučit. Opravdu to stojí za to.

Vláďa z Jilemnice